Dnes je zvláštní večer. Snad vlivem úplňku měsíce, který zahalen do tajemného a magického prstence halových par, majestátně visí na obloze a pod jehož ochranou spočinuly miriády mihotavých světýlek vzdálených hvězd, snad vlivem toho času, nebo prostě jen tak, spočinula Tvoje hlava v mé náruči, tak jako kdysi, když jsi byla malá holčička a bála ses bouřky.
Spíš.
Máš zavřené oči, tady na víčku ulpěl zbyteček světle hnědé barvy, ano, už se maluješ. Už nejsi malá holčička. Přesto se neudržím a tak jako kdysi, Ti tam vtisknu lehounký polibek, tam, kde jsou na hlavě ty nejjemnější vlásky. Mělas to tak ráda. Říkalas tomu motýlci.
Trochu se bojím toho dne, kdy ode mě odejdeš, vlastně hodně se bojím. Přestože vím, že to tak musí být, že to tak má být, přesto se bojím. Zůstanu sám. Jiný muž zaujme mé místo, jinému muži budou patřit Tvé myšlenky, Tvoje radost i starost, Tvoje láska.
Snad není jindy chvíle, kdy závist postrádá zášti, kdy sedmý hřích přestává být hříchem. Ano, už dnes trochu závidím Tvému budoucímu muži.
Vzpomínáš, jak ses mě jednou ptala, jak poznáš, že Tvůj kluk je TEN pravý? A co jsem Ti odpověděl?
Nedá si ruce do kapes, když Tě uvidí, vstane a místo dobré Ti vybrat nechá, váhu křesla nechá na rukách svých spočinout, do očí se dívá a se zájmem naslouchá, přestože téma Ti vlastní není, na pomoc vždy přispěchá, byť zrovna čas s ním netrávíš, slovník nezdobný na deset zámků před Tebou zamyká, zlobu v okovech do propasti svrhne, Tvá bolest je mu vždy vlastní a když se raduješ, s ním je to dvakrát, sny on Tě provází, ráno s ním vstáváš, přestože v Tvé ložnici není, těšíš se na něj, minutou každou, zatoužíš po lásce, hle, již k Tobě spěchá, rukou svou hřejivou, pohladí srdíčko, když štěstí Tě na chvíli, samotnou nechá.
A Tys mi odpověděla: “Ale tatínku, Tebe si přece vzít nemůžu.”
Šťastně jsme se tomu smáli. Bude mi chybět, ten smích, ten šťastný a veselý smích. Tolik mi bude chybět.
Ty mi budeš chybět.
Ale musí to tak být, má to tak být.
Spinkej, jsi moje dcera, je mi velkou ctí, a na věky bude.