Paní maminka

    Naučil jsem se číst, psát a počítat. Některá písmenka a číslice, jsem znal již dříve, ale až nyní jsem objevil úplné tajemství, které se za písmenky a slovy skrývalo. Otevřel se mi svět pohádek, příběhů a fantazie. Otevřel se mi svět knížek.
Začal jsem číst.

První knížku, kterou jsem přečetl, se jmenovala Timur a jeho parta. Napsal ji pan Arkadij Gajdar.
Nejraději jsem četl v noci, když všichni spali. Pravda, ponocovat bylo přísně zakázané, ale tresty mi nijak nevadily. Knížky to plně nahrazovaly.
Toník, kde to sehnal, jsem netušil, mi „prodal“ světlo, tedy plochou baterii se žárovičkou. Byly spojeny nití. Žárovička dlouho svítit nevydržela. Příštích několik roků jsem důvěrně poznal všechna smetiště v okolí, která mi poskytovala lahve od piva, za které jsem světlo vyměňoval.

Jednou nám paní učitelka řekla:
„Děti, někteří už umíte psát, napište mamince dopis.“
Maminka.
Mnohokrát jsem slyšel, že mám maminku.
Vnímal jsem to jako samozřejmost. Mám maminku, ale nevím, kdo to je. Nevím, jak vypadá, kde bydlí a tak.
Proč jsem si vzpomněl na vlaštovky?
Milá paní maminko!
Tak začínal můj první dopis.
Uběhlo několik dní, na dopis jsem úplně zapomněl.

„Sváťo, přišel ti dopis od maminky,“ oznámila mi paní učitelka.
Hrklo ve mně. Pomalu jsem zvedl hlavu od sešitu.
„Tady je…“
Opatrně mi dopis vložila do ruky.
Skutečně, JÁ dostal dopis. Od MAMINKY. Na obálce svítilo moje jméno.
Položil jsem jej na lavici.
Srdce se mi rozbušilo.
Maminka si na mě vzpomněla. Co tam asi bude?
Rozhlédl jsem se po třídě.
„Přišel mi dopis od maminky,“ polohlasně jsem si slova vychutnával.
Byl příliš vzácný, nečekaný, drahý a voněl.
Dopis jsem tehdy neotevřel.

Otevřel jsem dopis druhý a třetí.
Psal jsem mamince každý den. Paní učitelka se vždy usmála a podala mi dopisní papír a obálku.
Od maminky jsem dostával dopisy jednou za týden.
Prožíval jsem nekonečné dny štěstí.
Toho odpoledne mě zavolali do kanceláře pana ředitele.
Žádného průšvihu jsem si vědom nebyl.
Asi to čtení pod dekou, vzpomněl jsem si najednou.
Zrovna včera mě vychovatelka nachytala, běželo mi hlavou.
V kanceláři stál pan ředitel a hovořil s paní v uniformě.

„..brý den,“ utrousil jsem s obavami.
„Ahoj Sváťo,“ zahlaholil ředitel a pokračoval.
„Přijel tě někdo navštívit.“
„Já budu vedle, paní…,“ pokynul ředitel a odešel.

Obavy z trestu zmizely. Zadíval jsem se na paní.
„Ahoj Svatiku…,“ přistoupila ke mně.
„Já jsem tvoje maminka.“
Vykulil jsem oči. V hlavě se mi rozhučelo. Stál jsem bez pohnutí.
Srdíčko divoce tlouklo. Po chvíli jsem suchými ústy zašeptal:
„Ale paní, já…, já…,“
„Odpusť mi synku, já jsem dříve nemohla za tebou přijet.“
Přitiskla mě k sobě.
A plakala.
Cítil jsem, jak mi na vlasy dopadají slzy.
Slzy ne a ne přijít.
„Maminko, děkuji Vám za dopisy,“ vzpomněl jsem si.
„Jaké dopisy?“ udiveně zašeptala mezi slzami.
„Co jste mi posla.,“ najednou jsem ztuhnul.
Co to říkali kluci?
Já jim nevěřil, že dopisy píše paní učitelka… běželo mi horečně hlavou.
Odstrčil jsem ji.
„Vy jste mi žádné nenapsala!?“
„Co to povídáš Svatiku?“
„Jaké dopisy?“
Sklonila se ke mně a natáhla ruce.
Dlouho tlumený stesk, beznaděje, zoufalství, to vše propuklo v jediné, okamžité peklo.
Napřáhl jsem se a udeřil.
„Bože můj, Svatiku…!“ vykřikla.
Do kanceláře vběhl ředitel.
„Sváťo, co to děláš, okamžitě přestaň!“ Divoce jsem se zmítal v jeho sevření.
Někam mě odnášel.
Nenapsala mi, ani slovíčko mi nenapsala…
Ucítil jsem slabé bodnutí do zadku.
A pak už nic.

Napsat komentář